fašisti, jděte do prdele!
moje vykonstruovaný city vás nemusí zajímat

Únor 2014

Moneta

24. února 2014 v 19:18 | Rita-Linne von Schaft |  Random zajímavosti
Týden se s týdnem sešel a ve mně vzklíčila jistá ambice opět trochu pohnout s Monetou. Dopadlo to tak, jak to dopadlo. Ovšem za ten oxytocin, kterým mě to zásobuje, mi to rozhodně stojí.

Vyhlížím SN20 14J

21. února 2014 v 11:27 | Rita-Linne von Schaft |  Random zajímavosti
Tento týden je poslední šance vidět supernovu SN20 14J. Snad bude jasno.

Sdílejte a podepisujte prosím toto, je to důležité!

Koncerty

18. února 2014 v 19:40 | Rita-Linne von Schaft |  Próza
Neváhám vás zásobovat další dávkou poctivého žvatlání.
Jeden vrah. Jeden výstřel. Jedna oběť.

Cítím, jak se mi jedna jediná kulka v kadmiovém plášti vrtá do levé plíce. Srdce splašeně bouchne. Ozvěna výstřelu je pryč. Jsem silná. Zůstanu stát až do chvíle, kdy se mou pravou komorou prožene další sedmiapůlcentimetrová, dosud v zásobníku revolveru nečinně vyčkávající kadmiová kulka.

Není to jako ve filmech. Před kamerou každý rádoby zastřelený herec okamžitě padne naznak, ztratí vědomí a život z něj vysprintuje jako Usain Bolt.
Můj život se spíš snaží tančit, jenže střídavě velmi bolestivě kulhá. Jeho parketem jsou mé plíce, jeho podpatky jsou má žebra. Cítím, jak za mistrného zvukového doprovodu splašené hladké svaloviny dupe po mé bránici a zabodává mi žebra do plic jako dýky.

Nechci, aby se mými posledními slovy stalo něco přeslazeného, zoufalého nebo litujícího. Já jsem silná. Nedovolím někomu, kdo mě provrtal kadmiem jako psa, aby slyšel cokoli jiného než ticho. Stejně nechci mluvit.

Závěrečné glissando koncertu. Lidé opouštějí sál.

Něco, co z klávesnice neopravím

17. února 2014 v 18:32 | Rita-Linne von Schaft |  Random zajímavosti
Spoustu věcí v mém životě (ačkoli se to dá samozřejmě aplikovat na téměř kohokoli) se dá jednoduše spravit za pomocí klávesnice, před kterou můžu sedět jak s rozcuchanými vlasy a schovaná za obroučkami obrovských brýlí, tak s cihlově rudou rtěnkou na rtech a tyrkysovými linkami rámujícími mé oči. Vlastně se tak dala vyřešit většina mých problémů. Soukromé výzkumy, zápisy ze sociologicko-psychologických experimentů a sem tam i nějaká zpráva o setkání na čaj se dá převést do roztančených pixelů na obrazovce jedenáct let starého a nedávno bravurně přeprogramovaného notebooku a rozletí se do náruče všem tajným agentům i jiným lidem, které to zajímá o něco méně.
Nedávno se však v mém životě objevilo několik problémů, které z klávesnice jen tak neopravím. Nedostatek serotoninu v krevním řečišti mě duševně bourá a neustálá pohotovost také není zrovna žádná výhra.
Nehodlám se tu vypisovat ze všech svých pseudožalů, jen jsem chtěla nastínit mou aktuální emoční bilanci, která zrovna není vyvedena v pastelových barvách, a chtěla tím objasnit svou nepřítomnost na blogu, nikoli se omlouvat a vymlouvat a vymýšlet si kdejaké ptákoviny o random nezáživných věcech.

Zabij děvče a nech ženu se zrodit

9. února 2014 v 4:53 | Rita-Linne von Schaft |  Próza
Měl jsem rád jednu dívku. Mívala zlato ve vlasech, v očích letní moře a v hrudi jí bušilo srdce tak velké, že by mohlo bouchat za dva. Hodně se smála, málo plakala a hodně lidí milovala, stejně tak hodně lidí milovalo ji.
Poté přišla zima.
něžně se cukají, něžně se zvedají mrtví již nově narození
jejich roztrhaná těla a mokré duše
něžně vzdychají uchvácené svými pohřby
kdo je povolal k tanci?