fašisti, jděte do prdele!
moje vykonstruovaný city vás nemusí zajímat

Koncerty

18. února 2014 v 19:40 | Rita-Linne von Schaft |  Próza
Neváhám vás zásobovat další dávkou poctivého žvatlání.
Jeden vrah. Jeden výstřel. Jedna oběť.

Cítím, jak se mi jedna jediná kulka v kadmiovém plášti vrtá do levé plíce. Srdce splašeně bouchne. Ozvěna výstřelu je pryč. Jsem silná. Zůstanu stát až do chvíle, kdy se mou pravou komorou prožene další sedmiapůlcentimetrová, dosud v zásobníku revolveru nečinně vyčkávající kadmiová kulka.

Není to jako ve filmech. Před kamerou každý rádoby zastřelený herec okamžitě padne naznak, ztratí vědomí a život z něj vysprintuje jako Usain Bolt.
Můj život se spíš snaží tančit, jenže střídavě velmi bolestivě kulhá. Jeho parketem jsou mé plíce, jeho podpatky jsou má žebra. Cítím, jak za mistrného zvukového doprovodu splašené hladké svaloviny dupe po mé bránici a zabodává mi žebra do plic jako dýky.

Nechci, aby se mými posledními slovy stalo něco přeslazeného, zoufalého nebo litujícího. Já jsem silná. Nedovolím někomu, kdo mě provrtal kadmiem jako psa, aby slyšel cokoli jiného než ticho. Stejně nechci mluvit.

Závěrečné glissando koncertu. Lidé opouštějí sál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 daeris daeris | Web | 23. února 2014 v 22:03 | Reagovat

Tohle je tak úžasně napsané...smekám před tebou, vážně.

2 Podivná Emily Podivná Emily | Web | 2. března 2014 v 11:15 | Reagovat

Úžasné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
něžně se cukají, něžně se zvedají mrtví již nově narození
jejich roztrhaná těla a mokré duše
něžně vzdychají uchvácené svými pohřby
kdo je povolal k tanci?