fašisti, jděte do prdele!
moje vykonstruovaný city vás nemusí zajímat

Panna Orleanská

16. dubna 2014 v 19:06 | Rita-Linne von Schaft |  Próza
New Orleans, 1902

Ztemnělou ulicí, kterou už dávno opustilo sluneční světlo i lepší společnost, se plížila zhruba dvacetiletá černoška jménem Felicity Joplin. Její matka jí dala to jméno, aby jí přinášelo štěstí; to byl jeden z mnoha faktorů, které Felicity dokazovaly, že její matka byla beznadějná iluzionistická kráva (ačkoli k vyjádření této povahy by s nejvyšší pravděpodobností nepoužila prostřední slovo, protože netušila, co znamená). Nebylo divu. Felicity neuměla číst, psát, počítat maximálně do tolika, kolik stál chleba, na který stejně neměla, takže ho většinu času kradla.
Zrovna procházela kolem polorozbořené kaple. Z vysokého oltáře na ni shlížel obraz usmívající se bělošky třímající v ruce děcko. Až bude mít ten fakan hlad, moc se nenasměješ, pomyslela si Fel. Pak si ale vzpomněla, jak jí kdysi nějaká holka jménem Mary říkala, že ji prej nějakej ježíš přivede do nebe nebo co, že je všude kolem ní a další kecy. Jediný, co bylo zaručeně všude kolem, byly krysy. Ať už chodily po čtyřech nebo po dvou.
Ženština se nepřestávala usmívat a Fel z ní neměla dobrý pocit.
,,Směješ se mi snad, že nemám na tak fajnový hadry, jaký máš ty?" řekla téměř polohlasně, ale okamžitě si uvědomila situaci a rychle se přikrčeně rozhlédla. Nikde nikdo. Zatím.
,,Stejně jsi je někde lohla, tak se moc nesměj, oni ti na to přijdou," pokračovala tiše a snad i trochu nenávistně Fel.
,,Jsi jenom blbá volavka, co věří, že ji nechaj bejt, že to nic neni. Takových hadrů a myslíš si, že je to v pohodě. To já si posledně myslela taky, a to jsem si vzala jenom chleba. Chleba, ty pičo, a přišli na mě. To bys musela umět čarovat, abys těm kreténům dokázala, že tys to nebyla. Umíš čarovat? Neumíš, co? Umíš hovno! Umíš akorát čumět a blbě se tlemit! Táta měl hlad celou noc, protože jsem nepřišla! A takovejm bílejm kurvám, co si kradou fajnový hadry, nikdo neřekne ani slovo!"
K završení aktu svého vzteku kopla do loupající se omítky kapličky.
,,Prej tvůj fakan bere lidi do nebe," začala o chvíli později, o poznání klidněji. ,,To mi bylo jasný hned. Máma zlodějka, fakánek vrah, se dalo čekat."
A ta blbá ženská se furt usmívala.

Další noci Felicity Joplin strávila sháněním jídla pro svého zmrzačeného otce. Jednou, po odevzdání pár polívek v plechovkách, trochy chleba a pytlíku fazolí sestře Penny doma, si vzpomněla na svůj hezký rozhovor s tou blbou usmívající se zlodějkou a jejím děckem-vrahem. Ušklíbla se, vstala z postele, přes ramena si hodila obnošený kabát s tolika záplatami, že už nebylo možné rozeznat jeho původní barvu, a vydala si hrát na mravnostní policajtku.
,,Tak jsem se na tebe přišla podívat, svině," zákrákorala chraplavým hlubokým hlasem. ,,Jako správná stará známá."
Zaryla nehty do omítky, která pod tlakem odpadla a rozsypala se jí u nohou.
,,Slyšela jsem, že když věřím, že nejsi svině, přijdu do nebe," nadhodila Fel. ,,Takže odměna za všechno to, že ze sebe budu dělat ovci, bude to, že jednou přijde ten tvůj fakan přejede břitvou po krku. To se vyplatí."

Asi o měsíc později Penny zemřela na otravu krve, když ji pokousala krysa. Felicity v zoufalosti vyběhla z domu. Neměla namířeno nikam konkrétně, chtěla prostě utéct. Daleko.
Konkrétně k oné kapličce s bílou zlodějkou a vrahem.
Felicity neviděla přes clonu slz a neslyšela přes neproniknutelnou oponu svého kvílení.
,,Nečum!!!" obořila se na usmívající se ženu s dítětem v rukou. Vzápětí ji přelila vlna slabosti a klesla na kolena. Z toho úhlu viděla jen její oči. Škrábala po omítce, která se pod jejím dotekem drolila a pršela jí do očí. Sepjala ruce.
,,Tak si mě vem! Vem si mě do nebe, ty svině! Všichni věří, že tam pudou, tak tam chci taky! Dělej! Vždyť umíš čarovat! Fízlům nikdo neuteče, ale tys utekla i s hadrama! Tak mě kurva vem do toho tvýho zasranýho bílýho nebe, zabij mě, spas mojí duši nebo jak to ti černoprdelníci říkaj! Dělej, ty hnusná svině! Doraz mě!"
Slzy vzteku, bezmoci a ponížení. A dál už jen klapot kopyt dostavníkových koní o pár ulic dál.

Rita Linne von Schaft
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 daeris daeris | Web | 19. dubna 2014 v 10:47 | Reagovat

Tak tohle se mi moc, moc líbí. Je to vážně dobře napsaný, hned od prvního odstavce jsem se do toho zažrala.:D

2 Fatigué et ennuyé Ge Étrange Fatigué et ennuyé Ge Étrange | E-mail | Web | 23. dubna 2014 v 12:09 | Reagovat

Kdybych nebyla tak unavená, možná bych byla nadšená. Je to super. Chytlavé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
něžně se cukají, něžně se zvedají mrtví již nově narození
jejich roztrhaná těla a mokré duše
něžně vzdychají uchvácené svými pohřby
kdo je povolal k tanci?