fašisti, jděte do prdele!
moje vykonstruovaný city vás nemusí zajímat

Prosinec 2014

Divný dny mě našly (a nepouští)

29. prosince 2014 v 21:22 | Rita-Linne von Schaft |  Drobky ze života
Nevím, co bych sem měla napsat, takže to chytře zahraju po španělsku a to, že nic nevím, přiznám hned zkraje. A možná z toho vykutím celej článek.

Jsem poměrně silně zoufalá. Mám spoustu nápadů, který by se hodily spíš na plátno nebo čtvrtku (nebo na tumblr, kde taky ve většině případů něco skončí), ale nic, co bych měla psát. Ztratila jsem kreditku, nechce se mi nic psát, na klavír jsem nehrála asi měsíc, protože každej tón, co zahraju, je samozřejmě špatně zahranej, ve špatný náladě, ve špatným přírazu, špatným prstem, špatnou osobou. Zpívat nemůžu, mám kašel na průduškách, a i kdyby, tak co bych zpívala; ty skladby, co mám zadaný, mi lezou na nervy, a věci, ke kterým mám rozepsanej doprovod a dvoj-/trojhlasy, jsou pro lidi, co by to se mnou chtěli zpívat (momentální stav těchto jedinců = 0). A ještě jeden poznatek: svět je najednou kurevsky větší, když máte berle a všude je zasněžená ledovka.

Jak to tak po sobě čtu, tak si sama myslím, že jsem zralá na psychoterapii. Ale ve skutečnosti to tak ani moc není, už jsem dokonce schopná dívat se na sportovní zprávy, to na mě padne jen, když přijdu na blog a dostanu ten pocit, že bych měla dát vědět o svojí existenci lidem, kterým je to u prdele, a tak jsem teda začnu psát všechny ty věci, který mě serou každej den tolik, že už si to ani neuvědomuju.
něžně se cukají, něžně se zvedají mrtví již nově narození
jejich roztrhaná těla a mokré duše
něžně vzdychají uchvácené svými pohřby
kdo je povolal k tanci?